Abstinence a recidivy

Před ukončením léčby jsem neměl žádnou představu co obnáší život abstinujícího alkoholika, nevěděl jsem, co od nastávající abstinence mohu čekat, jak bude příjemná, nedokázal jsem odhadnout reakce lidí, mých blízkých. Ve vlaku do Ostravy se mě zmocnil zvláštní pocit a já najednou věděl, že střízlivý život se pro mě stane naprosto samozřejmý a alkohol v něm nebude mít místo. Tento pocit byl velmi silný. Vracel jsem se ke své přítelkyni, která mi chtěla ulehčit situaci a slíbila, že bude abstinovat se mnou. Slib dala v době, kdy jsem byl v léčebně a já po ní nic takového nechtěl, ale když mi to sama navrhla, tak jsem jí to nevymlouval. Když jsem se vrátil domů, slib znegovala. Z našeho bytu byl rázem hodně mokrý dům a s přibývajícím časem se z něj stalo opilecké doupě. Na jeho provoz jsem vydělával převážně já, hlavně pak směnami navíc a dobře placenými brigádami. Téměř denně jsem měl před očima fascinující proměnu svých blízkých, když se ze střízlivých obličejů během několika desítek minut stávaly odporné alkoholické ksichty s typickou ožraleckou mimikou. Inteligentní dialogy pomalu přerůstaly v typické opilecké dohadování a já viděl, jak alkohol dočasně snižuje jejich IQ. Tyto zážitky byly pro mě tou nejlepší protialkoholní školou, i když něco podobného bych nikomu nedoporučil. Jednak je to neuvěřitelně únavné a vyčerpávající poslouchat stále dokola opilecké řeči, ale hlavně tyto situace se mohou stát velice účinným spouštěčem. Jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. Mě to posilovalo, aniž bych si to tehdy uvědomoval. Přibližně rok po léčbě jsem přestal kouřit. Přestal jsem snadno a nikdy jsem na cigaretu nedostal chuť, nezvýšil jsem spotřebu sladkostí nebo žvýkaček, nepřibral jsem na váze. Je pro mě nepochopitelné jak snadno jsem se té další protivné závislosti zbavil. Byl jsem za to vděčný a dodnes jsem, že jsem se stal svobodným člověkem, který si nemusí každou chvilku zapalovat cigaretu a hledat situace, kde se dostat k alkoholu. Je to úžasný pocit svobody a štěstí vědět, že jste stále střízlivý a na alkohol nemáte žádnou chuť, žádné bažení, vyhýbání se místům, kde se prodává nebo podává alkohol a mít chorobnou touhu napít se. Spousta alkoholiků mi nevěřila a dodnes nevěří, že jsem neměl nikdy chuť na pivo či panáka, že mi vůně grogu nebo svařeného vína nic neříká. Každý hodnotí podle sebe. Když oni mají chuť tak zákonitě ji musím mít i já. Neukládal jsem si do hlavy žádné vzorce, že nesmím, protože jsem alkoholik, ale nepiju, protože nechci. Žil jsem střízlivým okamžikem a byl za něj vděčný, neuvažoval jsem o tom, že se někdy napiju. Nežiju tento život, proto abych abstinoval, ale abstinuji proto, abych žil. Po návratu z léčebny jsem byl posedlý prací. Jako bych se snažil za každou cenu dohnat, co jsem za ty roky ošidil nebo neudělal. Makal jsem v zaměstnání, doma i v rodinném domku, který patří mě a mojí mamce, kde jsem pravidelně dojížděl. Stával se ze mě workoholik. Bavila mě i práce, kterou bych předtím nedělal nebo bych ji s patřičným odporem odfláknul. Odpočívat jsem nepotřeboval a spánek jsem považoval za ztrátu času a zkracování života. Pokud jsem si udělal volno, strávil jsem jej mnohakilometrovými túrami po Beskydech, jízdou na horském kole a poslechem kvalitně reprodukované hudby širokého žánru. Tyto aktivity mi dodávaly mnoho energie a já jsem byl spokojený. Po odchodu z léčebny jsem očekával dotěrné otázky lidí, proč nepiju a byl jsem na ně připraven. Jako alkoholik kovaný Apolinářem jsem byl připraven čelit jakékoliv otázce, napadení či výsměchu. Nic, po za celých jedenáct let se mě nikdo nezeptal, proč nepiju. Pro všechny to bylo normální a samozřejmé. Hovořím o lidech, kteří mě neznali a nevěděli o mé závislosti. Jenom jsem slyšel – to se máte, že nepijete, to já bych nedokázal nebo vážně nepijete no to je úžasné. Až jsem byl mnohdy zklamán, že to nikoho nezajímá. Pro všechny byla moje abstinence samozřejmostí a nikdo se nepozastavoval nad tím, že nepiju. Po devíti letech známosti jsem odešel od přítelkyně. Hlavní příčinou byla její nadměrná konzumace alkoholu, kterou si nedala rozmluvit. Samozřejmě, že to nebyla jediná příčina, ale byla hlavní. Jsem citlivý člověk, a i když jsem ze vztahu odešel já, těžce jsem to nesl. Asi po dvou měsících jsem se s rozchodem vyrovnal a začal si více užívat volna. Více času jsem strávil na horách a na kole. Cítil jsem se vyrovnaný a šťastný.

Po léčbě jsem asi rok docházel do klubu Anonymních alkoholiků. Jelikož klub byl stále v počátcích a neměl zdaleka takovou celistvost a systém jako má dnes a kde kdo se snažil do chodu klubu mluvit, radit a řídit jej, přestal jsem klub navštěvovat. Rovněž jsem přestal navštěvovat psychiatra a euforicky a snadno jsem si abstinoval sám, celých jedenáct let. Pokud se vám vše daří tak jak si přejete a jste spokojení sami se sebou, snadno zapomenete na špatné a na utrpení, které alkohol přinášel. Stejně tak jako časem odpustíte krutosti, křivdy a nespravedlnosti na vás vykonané, stejně snadno zapomenete na utrpení, které vám alkohol vnesl do života. Kdesi jsem četl, že po deseti letech abstinence může alkoholik zkusit kontrolovaně pít. Zapomněl jsem si pravidelně připomínat, že jsem alkoholik a přestal na sobě pracovat. Suverenita, jistota a pocit neohroženosti mě dovedly až k zahrávání si s myšlenkou kontrolovaného pití, respektive pokusného napití. Co se mi může stát. To dám, musím to zvládnout a i kdyby ne a náhodou bych se opil, tak už to podruhé neudělám. Neskutečná zvědavost a snaha o další experiment mě dovedly až k pomyslné Pandořině skříňce a já ji otevřel. Otevřel, vypustil džina a zůstala mi jen ta naděje. Na svoji první recidivu jsem se připravoval asi měsíc dopředu. Nepřišla náhodou a rychle. Nebyla reakcí na smutek, zklamání, vztek či nadměrnou radost. Byla dlouhodobě a pečlivě organizována a připravována. Uváženě jsem si vybral prostředí a alkohol k experimentu. Na konci horské túry poslední týden v srpnu jsem si udělal zastávku ve své oblíbené horské chatě na Ostrém v Beskydech. Tady jsem si objednal dvanáctku Radegast a netrpělivě trochu s obavou jako neplnoletý jsem očekával, až se orosený půllitr usadí přede mnou. Zvedl jsem jej do výše očí, okem znalce ohodnotil barvu a pěnu a upil půl sklenice. Nadešlo těžké zklamání. Ne z recidivy, tu jsem plánoval, ale z chuti alkoholu. Pivo bylo tlačeno kysličníkem a dodávalo mu netradiční pachuť, kterou jsem neznal. Rovněž nápoj samotný chutnal jinak, než jsem si ho pamatoval. Dopil jsem jej a objednal druhé, přesně dle plánu. Dopil jsem, zaplatil a vydal se provoněným letním odpolednem směrem k nádraží. Odporná pachuť piva v ústech způsobila, že jsem všude cítil nepopsatelný zápach alkoholu a kysličník ze mě odcházel horem i dolem. Žádné zahnání žízně, v puse sucho bez slin, žádná euforie. Nic.
Jedenáctiletá abstinence ukončena. Žádný zvláštní pocit. Ale přece jen uvnitř se cosi hnulo a začal jsem přemýšlet, proč vlastně k tomuto experimentu došlo. Ze zvědavosti a touhy dokázat si, že alkohol neovládá mě, ale já ovládám JEHO. Dokážu to, když už jsem s tím experimentem započal, budu tedy pokračovat, až se přesvědčím, že dokážu společensky pít. Zůstal jsem u dvou piv a vrátil se domů bez dalších výčitek svědomí. Asi za čtrnáct dní jsem pokus zopakoval. Tentokrát jsem si koupil tři láhvová piva. Nebyla tolik prosycena kysličníkem, ale nechutnala mi stejně jako na horách a pachuť v puse byla stejná. Opět vítězství – tentokrát 3:0. Příště budu muset zkusit něco vydatnějšího, něco co navodí tolik očekávanou euforii. Uplynulo několik dní a já si koupil něco, co jsem nikdy nepil a viděl jen ve filmu nebo v regálech – Martini. Poněkud dražší materiál, ale tentokrát alespoň trochu potěšil mé chuťové kalíšky. Za hodinu zela láhev prázdnotou a euforie se opět nedostavila. No nevadí, snad příště. Zdá se, že kontrolované pití není tak velký problém, jen musím hlídat své druhé žíznivé já, abych naplánovanou dávku nezvýšil a interval nezkrátil. Konečně jsem vypil něco, co alespoň trochu chutnalo. Pro příští experiment jsem si vybral poněkud luxusnější pití, ke kterému se každodenní pijan tak často nedostane – Becherovku. Sedmičku jsem nechal prochladnout v lednici, vybral ze své bohaté sbírky CD oblíbený Dream Theater a připravoval se na královskou jízdu. Zde jsem již nedomyslel, že se zcela jistě nejedná o kontrolované pití, ale jen jsem kontroloval, aby se o mých experimentech nikdo nedozvěděl. Po dvou titulech oblíbené skupiny byla Becherovka minulostí a konečně se u mě dostavilo něco, co sice nemělo nic společného s euforií, ale nějak mě odizolovalo od reality a já se cítil relativně spokojený. Tímto experimentem skončily pokusy o kontrolované pití a já pak jen kontroloval, kolik peněz mohu uvolnit na další pokusy. Následovala období abstinencí a recidiv, které jsem zatím stačil ubrzdit. Nejdelší recidiva trvala dva měsíce. Dva dlouhé měsíce vyčerpávajícího pití, kdy jsem docházel do práce a pak ještě pracoval doma. Dávky tvrdého alkoholu se zvyšovaly a já abych mohl fungovat, musel jsem ke konci tohoto dlouhého vyčerpávajícího tahu vypít tři litry tvrdého alkoholu denně. Půllitr během dvaceti minut, pak jsem mohl tři a půl hodiny obstojně fungovat. Poté nastal úbytek pod stanovené minimum a blížil se děsivý absťák, od kterého mě zachránil další půllitr. Věděl jsem, že musím přestat, ale nešlo to. Děs a hrůza. Mozek fungoval a věděl, ale tělo nechtělo poslouchat. Bál jsem se absťáku, možná halucinací nebo nedej bože deliria. Rozhodl jsem se přestat. Vynechal jsem dávku před spaním a šel spát. Vzbudil jsem se ve dvě v noci a bylo mi strašně. Myslel jsem, že umírám. Tělo nebylo moje, svíjelo se v křečích a žaludek se zvedal. Odporoučel jsem se na toaletu, kde jsem zvracel žaludeční šťávy. Půl hodiny jsem objímal mísu a dávil zbytky z útrob. Tekl ze mě studený pot a chvěl jsem se jako osika. Dále to nešlo. Odplazil jsem se do pokoje a s největším úsilím otevřel nouzovou sedmičku becherovky. Pil jsem přímo z láhve. Za chvilku se mi udělalo strašně nevolno, nestačil jsem doběhnout na toaletu a obsah žaludku letěl dva metry vzdušnou čarou do umyvadla. Ironicky jsem se pochválil za krásný tříbodový vrh a pokračoval ve zvracení. Žaludek se mi usadil těsně pod mandlemi a já chtěl umřít. Nešlo to, ale za půl hodiny jsem dokázal pozřít zbytek láhve, která mě dočasně udržovala při životě. Do práce jsem musel, protože se blížil konec roku a směny byly rozepsány. Tentokrát jsem neměl záložní alkohol, jen všudypřítomný česnek, žvýkačky a ústní vodu. Moji nezbytní pomocníci, kterými jsem alespoň částečně eliminoval zápach alkoholu. Absťák trval téměř tři dny. Měl jsem nateklé rty, černé kruhy pod skleněnýma očima, musel jsem vypadat hrozně a přesto si toho téměř nikdo nevšimnul. Chodil jsem oklikami, vyhýbal se osobním kontaktům a mluvil co nejméně. Samozřejmě jsem zase prodělával těžkou žaludeční chřipku. Sám nevím, která to už v tom roce byla, ale i tak mě mnozí litovali. No koho by napadlo, že ten vzorný Mirek Dušín by mohl pít. Takový nesmysl. Místy jsem přestával vidět. Byla to hrůza a děs. Ještě týden poté jsem nemohl vůbec jíst a trvalo celý měsíc, než se organismus vrátil do původního stavu. Každému normálnímu člověku by tato děsivá smrtící jízda dokončená hrůzostrašným absťákem stačila k doživotní abstinenci. Ale ne mě. Po půlroční abstinenční přestávce jsem se rozhodl v pokusech pokračovat. Recidivy nebyly tak časté a dlouhé, ale byly a prolínaly se s tříměsíčními a půlročními abstinencemi. Nejdelší abstinenční období trvalo rok. Období recidiv a abstinencí trvalo deset let. Ke konci jsem se psychicky necítil dobře. Recidivu jsem ustál a za čtrnáct dní znovu, jako by mě něco táhlo a já nemohl přestat. Zlom nastal, když jsem po víkendu nahlásil dovolenou. Jednou mi to prošlo, podruhé už ne. V práci mi oznámili, že se mnou rozvážou pracovní poměr. To byl pro mě poslední krok a já se opět ihned rozhodl jednat. Požádal jsem svého známého z áček o pomoc. Zpočátku nechápal, protože o mých recidivách nevěděl, ale zajistil mi místo v léčebně v Brně. Problém byl, že do každé léčebny musíte nastoupit s nulou v krvi. Po několikadenním pití jsem si nebyl jistý, zda dokážu přestát blížící se absťák a do pondělí být fit. Ostravský detox byl přeplněn a jediná možnost je strávit den dobrovolně na záchytce. Telefonicky potvrdili, že by mě vzali. Páteční večer. Poslední dokrmení zrůdné opice a předlouhá probdělá noc a na její konci čeká absťák. Poslední listopadový den roku 2013. Ráno mě na záchytku odváží manželčina známá. Vystupuji před záchytkou, zamává mi na rozloučenou a odjíždí. Odhodlaně vcházím dovnitř, zavírám za sebou dveře a venku zanechávám desetiletou alkoholickou recidivu. Tu odpornou alkoholovou tasemnici, která mi vyžírala vnitřnosti a mozek. Začínám znovu. Žádné sliby a kecy, ale činy a já začínám konat.